abrahám
Loudalka měla svátek a dostala krásného plyšového medvídka Béďu. Velmi si ho oblíbila, neudělala bez něj ani krok a všude ho nosila s sebou: když jedla u stolu, když se dívala na večerníček, dokonce i večer, když usínala v postýlce. Nakonec měla svého méďu až natolik ráda, že něco nebylo v pořádku. Co se stalo? Maminka Loudalku prosila, aby jí pomohla utírat nádobí, ale Loudalka ji vůbec neslyšela, myslela jen na medvídka. Když ji Šikulka o něco prosila, řekla jí: „Teď nemám na tebe čas, musím si hrát s méďou Béďou.“ Další den Loudalčina sestřička onemocněla a musela do nemocnice. Zůstala tam sama a bylo jí velmi smutno. Každý den za ní chodili na návštěvu, ale Šikulka vždycky při odchodu natahovala moldánky. Maminka Loudalce řekla: „Dokážeš tady nechat své sestřičce Béďu, aby jí nebylo tak smutno?“ Loudalka si nejdřív myslela, že to nikdy nepůjde a že to nedokáže. Druhý den se jí maminka zeptala: „A máš Šikulku ráda?“ „Mám, ale tohle ať po mně nechce! Ať se uzdraví bez mého medvídka!“ Ale představte si, že třetí den, když zase viděla veliký smutek a slzy své sestřičky se Loudalka odhodlala k velké statečnosti. Povídá: „Šikulko, tady máš mého méďu a brzo se uzdrav!“ Bylo to moc těžké, ukápla jí také slzička, ale dokázala to! A nakonec z toho měla doma velikou radost. Maminka svou Loudalku moc pochválila. Ukázala tím, že má ráda víc Šikulku než plyšového méďu. A tak je to přece správné. Pána Boha, rodiče a sourozence máme mít mnohem víc rádi než své hračky. Když večer tatínek četl z Bible, bylo to o Abrahámovi. Pán Bůh ho taky zkoušel, protože viděl, že na něj Abrahám začíná zapomínat. Byla to pro něj moc veliká zkouška, mnohem větší než pro Loudalku. Poproste zase své rodiče, aby vám o té velké zkoušce přečetli nebo vyprávěli. | |